Příběhy zvířat – galerie

Ledňáček

Ledňáček říční patří mezi vzácné pacienty. Ač není hospitalizace tohoto druhu častá, bývá léčba velmi složitá. Z důvodu velké náchylnosti na stres se musí tento pták vypustit co nejdříve, neboť umírá častěji na tento faktor než na samotné zranění. Tento jedinec se k nám dostal po nárazu na překážku. Byl otřesený, apatický a neudržel hlavičku vzpřímeně. Naordinovali jsme mu klidový režim v temné místnosti a nasadili vitamíny, které již druhý den začal přijímat sám v potravě – pro tyto případy máme vždy k dispozici malé rybičky. Měli jsme opravdu velkou radost, že jsme ho mohli po třech dnech vypustit zpět na řece Sázavě.

Eda

Příčinou příjmu ježků do stanice bývá kromě jejich nízké váhy před zimou také zranění od jiného živočicha. Ježek Eda byl napaden psem, když mu v noci přišel ke kotci ujídat granule. Měl poraněné oko a spoustu ran na zádech. Ježci jsou však odolná zvířata a rány se jim při včasné záchraně velmi dobře hojí. Tomuto pacientovi ihned naše paní veterinářka předepsala antibiotika a oční kapky. Každodenní čištění ran, medikace a vykapávaní oka přineslo ovoce. Eda u nás dokonce i trochu přibral na váze, protože léky papal pouze s voňavou konzervou a vařeným masem. Vypustili jsme ho na vhodné lokalitě, daleko od psích zubů.

Bublina

Nejstarším obyvatelem naší Stanice je vydra Bublina, kterou jsme dostali již roku 2012 od Nadačního fondu pro vydru jako imprintované zvíře. Bublina své mládí prožila jako hvězda ParaZoo, nyní na stará kolena vegetuje ve svém obrovském výběhu s rybníkem, kde má klid a pohodu. Jejím nejoblíbenějším jídlem není ryba, jak si asi myslíte, ale syrové kuře – to dokáže zblajznout celé na posezení a proto je z ní také pořádná holka. Když má Bublina své dny, ráda hraje hru „kousni svého ošetřovatele do zadku“.

Kryštof

Krkavec Kryštof byl pravděpodobně nelegálně držený pták, který ulétl svému majiteli. Nalezen byl v jedné chatové osadě, kde nalétával na místní chataře a žebral od nich jídlo. Při odchytu měl na nohách ještě poutka a nebyl označen kroužkem ani čipem – proto předpokládáme, že byl jako mládě vybrán z hnízda. Kryštof je stejně jako většina krkavců velmi inteligentní. Umí mluvit, řešit různé hlavolamy a dokonce rozpozná pár písniček – jeho nejoblíbenější je „Královské rege“.

Hugo

Orla mořského jsme přijali do péče poté, co se dostal do konfliktu s jiným orlem. Po souboji náš orel skončil v řece, odkud bylo nutné ho rychle dostat ven. Zranění nebyla závažného rozsahu. Jednalo se o pár tržných ran, způsobené pařáty druhého jedince. Orlův pobyt ve stanici trval zhruba týden, kdy absolvoval intenzivní léčbu. Před návratem na svobodu byl opatřen kroužkem a vysílačkou, která slouží k jeho monitoringu. Po krátké době se orel adaptoval zpět do přírody a v blízkém čase nás čekalo velké překvapení. Na „našeho“ orla netrpělivě čekala na hnízdě jeho družka. Spolu vyvedli krásný pár mláďat, na místě, kde se již několik let orlům zahnízdit nepodařilo. Jen díky rychlé pomoci má tento příběh více než šťastný konec.

Pět osiřelých labutí

Pětici mladých labutí jsme přijali do stanice, poté co oba rodiče zahynuli. Labutí samice utrpěla těžkou zlomeninu křídla a na následky zranění uhynula. Labutí samec pár dní po úmrtí samice narazil do elektrického vedení a uhynul. Zbylo tedy pět bezbranných labuťat. Mláďata bývají na rodičích závislá asi dva měsíce. Nakrmí se sama. Patří totiž mezi nekrmivé druhy ptáků a to znamená, že jim rodiče nemusí potravu přinášet a krmit je. Rodiče je však doprovází, učí a především ochraňují. Bylo tedy nutné zajistit na krátký čas labutím ochranu u nás ve stanici.

Po krátké době, byla mláďata připravena na samostatný život v přírodě. 

Libuška

Liška Libuška  byla vychována lidmi v domácím prostředí. Do naší péče se dostala již jako plně imprintovaná na člověka, tudíž se její šance na návrat do přírody nadobro uzavřela. Jejím handicapem se stalo přílišné přilnutí k člověku.Lidská pomoc byla na místě, jednalo se o opuštěné mládě ve špatné kondici. Zásadní chyba nastala ve chvíli, kdy se lidé rozhodli vzít si ji domu, aniž by kontaktovali odborníky. Liška obecná je volně žijící zvíře, ne domácí mazlíček!

Naší Libušce již nezbývá nic jiného než strávit celý život v zajetí.

Amálka

Samice výra velkého, Amálka, byla nalezená u silnice ve špatné kondici. Po převzetí k nám do péče jsme zjistili, že má zastřihaná pera a hluboký zánět v pravém křídle. Předpokládáme, že Amálku měl někdo doma avšak bez povolení k chovu. Její stav vyžaduje dlouhodobou péči a velmi nákladnou léčbu. Každým dnem se její šance na návrat do přírody snižuje. Během dlouhodobé hospitalizace ztrácí zvířata svou přirozenou plachost a divokost.

Toník

Veverka Toník se k nám dostal jako několikatýdenní mládě. Očividně ho jeho maminka ztratila při transferu do jiného hnízda (veverky běžně stěhují svá mláďata na jiná místa kvůli parazitům), a protože tito hlodavci neumí počítat, už se pro Toníka nevrátila. Proto je veverka jediná výjimka, kdy neplatí, že se na mláďata nesahá a zanechávají se na místě nálezu – osiřelé veverče vždy potřebuje lidskou pomoc! Toníka jsme po odblešení začali každé tři hodiny krmit speciálním mlékem, vstávali jsme k němu i v noci než začal pomalu přecházet na kašičky. V době kdy veverčí dorostenec přechází na pevnou stravu, ztrácí i přítulnost a doslova nám divočí před očima. Ve speciální voliéře během pár týdnů natrénoval skoky a řádné shromažďování oříšků do skrýše – a tak mohl být vypuštěn do přírody.

Ferda

Malí zajíčkové se k nám dostávají především kvůli lidské neznalosti. Zaječí máma rodí svá mláďata volně do prostoru, aniž by stavěla hnízdo. Své potomky krmí jednou či dvakrát denně. Takový zajíček tedy po celý den leží sám, nehnutě v trávě. Nevydává žádný pach, aby na sebe zbytečně nepoutal pozornost predátorů. Laickým okem se pak může zdát, že zajíček je opuštěný a seberou ho, ačkoliv pomoc vůbec nepotřeboval. Takový „problém“ potkal i našeho zajíčka Ferdu. Lidé ho zbytečně odebrali a bez konzultace donesli k nám do stanice. Zajíci mají dobrý čich a tak nebylo možné mládě vrátit zpátky, matka by ho nepřijala. Ferdu jsme tedy museli odchovat na umělé náhražce mléka, odchov je velmi náročný a nákladný. Naštěstí se vše povedlo a Ferdu jsme po čase mohli vrátit zpátky do přírody. 

Rozinka

Rozinka je mládě muflona evropského. V lese se snažila vyhledat lidskou pomoc a tak se přidala k turistům na výletě. Její chování jednoznačně značilo, že se jedná o osiřelé mládě. Nálezci nás neprodleně kontaktovali, což byla jediná správná možnost. Při převozu do stanice byla Rozinka ve velmi špatném stavu. Byla vysílená a silně dehydratovaná. Tělo měla pokladeno mušími vajíčky. Jednalo se pouze o několikadenní mládě, které by bez zásahu člověka nepřežilo. Stav Rozinky se po pár dnech výrazně zlepšil, to nejhorší máme za sebou.

Rozinka se kvůli imprintingu na své lidské ošetřovatele již do přírody vrátit nemůže. Svůj život prožije v oboře s ostatními jedinci svého druhu.

Jaime

Jaime se k nám dostala jako zraněné mládě. Při seči louky najela sekačka přímo ta tuto vydru říční. Jaime přišla o celou přední nohu, část ocasu a měla spoustu hlubokých ran po celém těle. Díky včasném chirurgickém zásahu naší veterinářky se podařilo vydří mládě zachránit před jistou smrtí. Bohužel léčba trvala dlouho a tento pacient získal imprinting na své ošetřovatele.

Ač je Jaime velmi vitální a dobrý plavec, už si kvůli svému handicapu nedokáže sama v přírodě ulovit potravu, proto zůstává v naší stanici, do přírody by se však nemohla vrátit ani kvůli přilnutí k člověku. Nyní se pro Jaime buduje nový domov na Šumavě, kde stráví zbytek svého života, v zajetí se vydra může dožít až 20 let. 

Frostík

Velkou radost jsme měli z úspěšné záchrany volavky popelavé. V zimním období, kdy je krajina pokrytá sněhem a vodní plochy zamrzají, mají tito ptáci problém najít potravu. Během takového nečasu jsme k nám přijali mladého jedince tohoto druhu. Volavka byla vysílená tak, že se neudržela na nohou, spodní část těla měla pokrytou krustami ledu. Nejprve jsme volavku „odmrazili“ a zkusili, zda má ještě vůbec v nohou cit. Poté začal boj o její život, potravu nepřijímala a tu kterou jsme jí podali ručně, vždy vyzvrátila. Museli jsme tedy začít umělou výživou, pacientka na tom byla velmi špatně a moc nadějí na přežití neměla. Péče o ní trvala celou zimu, ale nakonec se na jaře vrátila na svou lokalitu.

Žofie

Žofie. Pojďme se podívat na další příběh, který dospěl ke šťastnému konci. Žofku jsme přijali do péče ještě jako mladou labutí slečnu se zlomenou nohou. U mladých zvířat je hojení zlomenin mnohem příznivější, než je tomu u starších jedinců. Rekonvalescence byla poměrně dlouhá, spočívala především v klidovém režimu, rehabilitaci ve speciální místnosti s bazénkem a podávání podpůrných výživových složek, které napomáhají hojení. Po absolvování ozdravné kúry, byla po kontrole veterinární lékařkou uznána, jako způsobilá návratu do přírody. Vybrali jsme vhodnou lokalitu s dostatkem přirozené potravy a nic nebránilo šťastnému návratu na svobodu.

Klofan

Do stanice se kromě zraněných kání dostávají velmi často mláďata vypadlá z hnízd. Ne vždy však jde o nehodu či následek nepřízně počasí. Jak je známo zvířecí rodiče ze svých potomků již v raném stádiu jejich vývoje „vycítí“, že nejsou geneticky v pořádku anebo jsou nemocní a v přírodě by neobstáli – a sami je z hnízda vyhodí. To se stalo i naší káňi lesní Klofanovi. Dostal se k nám jako mládě obrostlé jen prachovým peřím. Velmi dobře přijímal potravu, prospíval a my se těšili na jeho vypuštění do přírody. Bohužel se po jeho přepeření ukázala vada růstu letkových per, která mu rostla na opačnou stranu. Tato vada ho omezuje v létání. Ač se snaží rehabilitovat v rozletové voliéře, vypustit ho již nemůžeme, aby nešířil tuto vadu na své potomstvo ve volné přírodě.

Jaruška

Poštolka obecná je nejčastějším dravcem přijímaným do stanice. Důvodem jejich hospitalizace bývá většinou fatální popálení od elektrického proudu na sloupech vysokého napětí. Výboj ptáka zasáhne v mnoha případech na konci křídla a na protilehlé noze, tkáň na končetinách začne po několika hodinách odumírat a tisíce poštolek zemře pomalou a bolestivou smrtí v blízkosti sloupu. Naše poštolka Jaruška měla štěstí v neštěstí, protože byla nalezena lidmi a proud jí zasáhl pouze konec křídla.

Kvůli nekrotizaci byla však nutná částečná amputace a tak se stala tato poštolka trvalým handicapem. Problém se sloupy vysokého napětí řeší energetické společnosti výměnou sloupů za typ „dráp“, který není pro ptáky tak nebezpečný a nehrozí jim toto zranění.

Pecivál

Mývala severního řadíme mezi invazivní druhy, které do české přírody nepatří. Do naší krajiny se dostal díky únikům ze soukromých chovů a jeho výskyt se rozšířil po celé republice. Tato šelma nemá v naší přírodě přirozené nepřátele a jeho rostoucí populace má neblahý vliv na náš ekosystém – škodí především výběrem ptačích hnízd a je nositelem mnoha nemocí. Náš mýval Pecivál byl odchycen majiteli pozemku, kde se několik dní živil odpadky a dostával zálusk na blízké kurníky plné vajíček. Dle zákona ho již do přírody vypustit nelze, proto svůj život dožije v naší společnosti. Své jméno Pecivál dostal, protože jeho celodenní náplní je „gaučing“, spánek a mlsání dobrot.

Amerikano

Dalším nepůvodním druhem v naší stanici je norek americký. Tato lasicovitá šelma pronikla do naší přírody z kožešinových farem a dělá obzvlášť rybářův velké škody. Mezi jeho potravu patří ryby, ale také fatálně zasahuje do hnízdění vodních ptáků, kterým vybírá nejen vejce ale taktéž vylíhnutá mláďata. Našeho norka jsme odchytli do sklopce (odchytové pasti) ve Vodním domě, kde si z naší rybí nádrže udělal samoobsluhu a tím jsme mu jeho rozjetou záškodnickou akci rychle zatrhli. Nicméně se u nás vůbec nemá špatně a svou vděčnost za ubytování dává najevo svým klidným a milým chováním – ač se k nám dostal jako dospělý jedinec, stal se z něho přítulný parťák a sympaťák.

Záchrana obojživelníků 2019

V roce 2019, stejně jako vloni, jsme síťové zábrany postavili na osmi lokalitách v celkové délce 3 784 m. Pomocí síťových zábran umístěných na tahových cestách obojživelníků se nám podařilo zachytit a přemístit celkem 2 188 obojživelníků, z toho 2 132 ropuch obecných.  Hlavním migrujícím druhem byla opět ropucha obecná (Bufo bufo), z dalších druhů obojživelníků byl zastoupen skokan hnědý (Rana temporaria), dále pak čolek obecný (Lissotriton vulgaris). V lokalitě Tisem bylo zachyceno 5 ks blatnice skvrnité. Letošní rok byl z hlediska migrace velmi slabý. Od roku 2004 se dokonce jedná o nejslabší jarní migraci obojživelníků. Díky výstavbě síťových zábran se každý rok předchází zbytečnému úhynu těchto druhů a dochází k omezení jejich ztrát vedoucí k výrazným poklesům početností jejich populací.

Záchrana obojživelníků 2018

V roce 2018 jsme síťové zábrany postavili na osmi lokalitách, v celkové délce 3 784 m. Pomocí síťových zábran umístěných na tahových cestách obojživelníků se nám podařilo zachytit a přemístit celkem 5 334 obojživelníků, z toho 4 990 ropuch obecných. V lokalitách Mokrá Lhota a Tisem se podařilo zaznamenat pouze obojživelníky zachycené do sběrných nádob. Část jedinců zde přitom využila propusti pod vozovkou, ke které byly sítě směřované. Z čehož vyplývá, že po započtení obojživelníků, kteří zde využili propusti pod silnicí jako podchodu, by se výsledný počet migrujících obojživelníků ještě navýšil. Hlavním migrujícím druhem byla ropucha obecná, z dalších druhů obojživelníků byl zastoupen skokan hnědý ,dále pak čolek obecný, kuňka obecná a jeden exemplář rosničky zelené. 

Záchrana obojživelníků 2017

Pomocí síťových zábran umístěných na tahových cestách obojživelníků se nám v roce 2017 podařilo zachytit a přemístit celkem 4 191 obojživelníků, z toho 4 139 ropuch obecných. Zábrany byly postaveny v celkové délce 2 842 m na osmi tradičních lokalitách.  Hlavním migrujícím druhem byla ropucha obecná (Bufo bufo), z dalších druhů obojživelníků byl zastoupen, skokan hnědý (Rana temporaria), dále pak čolek obecný (Lissotriton vulgaris). Na lokalitě Kačina bylo odchyceno 12 jedinců kuňky obecné (Bombina bombina). Stejně jako v roce 2016 se letos objevil pouze jeden exemplář rosničky zelené (Hyla arborea). Výsledky prokázaly, že letošní tah byl velmi slabý a celkový počet transferovaných obojživelníků byl o 5 068 kusů nižší než v roce 2016.

Záchrana obojživelníků 2016

Přenosy obojživelníků přes frekventované části silnic probíhaly v roce 2016 již po třinácté. Transfery pokračovaly na osmi lokalitách. Celkem jsme za pomoci dobrovolníků a praktikantů postavili 2 842 metrů zábran. V podstatě ihned po dostavění zábran jsme denně začali s pomocí dobrovolníků kontrolovat sběrné nádoby. Zachycení obojživelníci byli počítáni, určováni do druhů a následně přenášeni přes silnice k nejbližším rozmnožištím, tedy rybníkům, kde se žáby a čolci zdržují v hojných počtech až do konce námluv. Celkem bylo na všech lokalitách přeneseno 9 259 obojživelníků, z toho 9 048 ropuch obecných, 88 skokanů hnědých, 55 kuněk obecných, 66 čolků, blatnice skvrnité a jednu rosničku zelenou.